Livigno

Tak jsem se na stará kolena konečně podíval do Alp. Šlo o 6 denní zájezd od TÉTO cestovky, kdy jsme odjížděli ve 21h z Prahy, jeli přes noc, ráno se ubytovali a šli rovnou na svah. Očekával jsem totální hrůzu, že budu z BUSu zničený a první den nebude stát za nic, ale kupodivu šlo o mé dvě nejpříjemnější noční cesty BUSem (zpátky to bylo to samé – po celodenním ježdění jsme se jen převlékli do cestovního a v 18h vyrazili na cestu dom). Ne, že by na něm bylo něco zvláštního, jen jsem kupodivu vydržel celou dobu ve vzpřímené poloze a nekroutil se jako užovka, jako když jsem to absolvoval kdykoli předtím. Ale stejně je to hnus a raději bych jel přes den a ty 2 noci navíc si v hotelu zaplatil. Bohužel tento zájezd byl koncipován takto. Obě cesty proběhli bez problémů, každá trvala necelých 11h. Cestou jsem měl zapnutý logger, takže se můžete podívat, kudy jsme jeli. Trasa měřila jen 654 km … čekal bych víc.

Cesta z Prahy do Livigna

První dva dny bylo azuro, třetí a čtvrtý už se po obloze honily mraky, ale za celou dobu nespadla přes den ani vločka, teplota byla lehce pod nulou (až poslední den začalo přituhovat), lidí minimum, takže podmínky téměř ideální. Horší to bylo s množstvím sněhu. Na různých portálech se uvádělo něco pod metr, reálně bych to viděl tak na půl metru, ale v prvních dvou dnech jsme si nemohli stěžovat. I mimo sjezdovky to stačilo na příjemné plutí prašanem. Jen se na svazích často objevovaly rolbami vyorané kameny, takže má skluznice dostala pořádnou sodu – na několika místech to prošlo asi až do jádra:( Největší šrám (téměř přes půl skluznice) vznikl, když jsem se pokoušel o rychlostní rekord (na loggeru jsem stačil zahlédnout 66km/h ... nic extra, ale už jsem začínal mít bobky) a samozřejmě zrovna najel na obrovský kámen, jaký jsem na sjezdovce za celou dobu nepotkal. Bohužel třetí den se přihnal vítr a dokázal volný terén docela slušně oholit, takže mimo sjezdovky začala na mnoha místech koukat tráva či skála a už se nedalo moc vyjíždět. Vítr také zapříčinil, že byly téměř všechny lanovky vypnuté, takže jsme ten den strávili jen v malé části areálu, což byla odpoledne už docela nuda. Přitom když se člověk zadíval, tak to s kabinkami vůbec nehýbalo, takže jsou Italové možná až přespříliš opatrní. Západní svah (areál Carosello 3000) jsme tedy, až na svahy na úpatí, vůbec nevyzkoušeli. Přesto jsme se na východním svahu (areál Mottolino) zbylé 3 dny rozhodně nenudili (ono je to přeci jen poměrně rozlehlé a sjezdovky + freeride plochy mezi nimi za den neprojezdíte) a když je tedy v hlavní sezoně puštěno vše, neměl by být problém tam strávit celý týden, aniž by měl člověk pocit, že jezdí pořád to samé.

Cesta na Monte della Neve

Už se blížíme

Mapa areálu na stanici lanovky kousek pod vrcholem

Tentokráte bez uni

Pohled z nejvyššího bodu areálu Mottolino

Pohled na Livigno z Monte della Neve

Ač jsem stál v letošní zimní sezoně na prkně poprvé, od začátku jsem jezdil na plno, což obvykle nebývá problém na Klínovci (kam jezdím odmalička – kopec pro mě jako dělaný, nemám rád sluníčko a tam je pořád hnusně, v posledních letech mě štve jen nahrazování vleků sedačkovými lanovkami, které jsou dobré akorát tak pro flákače a je na nich nuda … není nad to se učit a padat na vlecích:) ), ale zde to bylo dost o hubu a kdyby mě na prkně provázelo takové „štěstí“, jaké mívám na uni, tak mě hned vezli do špitálu, protože jsem se v prvních hodinách několikrát pořádně vymlátil. Poslední kapkou byla rána kolenem do skály, která se skrývala pod nepříliš hlubokým prašanem. Naštěstí to bylo přesně doprostřed čéšky, takže to sice bolelo a večer mi koleno oteklo, ale nic se vlastně nestalo. Druhý den to bylo mnohem lepší a já už začal jezdit jako člověk rozumný. Opět se zadařilo až poslední den, kdy mi nevyšel skok a já přistál místo na skluznici na obličeji. Co čert nechtěl, trefil jsem zrovna ledovou plotnu, a nemít na slunečních brýlích nasazené ještě lyžařské, které tím, jak trčí do prostoru, částečně chrání i nos, asi bych prolil nemálo krve. Takhle mi to akorát rozseklo kůži nad obočím. Jako na potvoru mám v tom místě jediné znaménko na obličeji, takže je teď na dvě poloviny, červené a nateklé. Snad se časem vrátí do původního stavu, jinak bych byl ještě ohyzdnější a to už by teda bylo na pováženou:)

Výhled z Monte della Neve na Carosello

Výhled z hotelu na běžkařský areál a Mottolino

Hotel Silvestri, ve kterém jsme bydleli (na videu hned v prvních sekundách přes silnici) byl celkem OK, jen pokoj byl děsně mrňavý (v létě asi no problemo, ale v zimě, kdy člověk přijde ze svahu a potřebuje si někam rozvěsit vlhké věci, na pytel), sprchový kout ještě menší (když mi spadlo mýdlo na zem, nemohl jsem ho téměř zvednout, protože se skoro nedalo jít do dřepu) a pinglové neuměli pořádně anglicky. Nechápu, že mladý člověk, který dnes a denně obsluhuje hosty z celého světa, na ně brblá italsky v domnění, že mu snad bude někdo rozumět:) A když po něm chcete překlad nabízených pokrmů, leze to z něj, jako kdyby podobný dotaz v životě neslyšel a poprvé to vymýšlel. Samotné městečko jsme ani neměli čas projít. Přes den na svahu, večer byla hrozná kosa (-10 stupňů sice není nic extra, ale tamní zima byla nějaká podivně vlezlá), takže jsme toho moc nenachodili a ani se nepodívali k nádrži. Ale co bychom tam beztak vykoukali.

Začátek Lago di Livigno (ta voda)

Vpravo Monte della Neve, nalevo od ní areál Mottolino

Celkově vzato to tam bylo moc fajn, a kdo není zmlsaný kdovíjakými středisky, měl by být spokojen. Zvlášť v hlavní sezoně, kdy bude mnohem více sněhu. Na druhou stranu tam přijede řádově více lidí, což osobně nemám rád, takže mi stávající situace vyhovovala. Nás to takhle na začátku sezony (areál byl uveden do provozu 3 dny před naším příjezdem!) přišlo na 5,500 Kč na jednoho + 50E za skipas na 4 dny. Tělo taky kupodivu bez problémů drželo, ač si dobře vzpomínám, že když jedu v sezoně poprvé na Klíňák, jsem dalších několik dnů jak mrtvola. Několik dnů za sebou jsem jezdil snad naposledy na lyžáku na střední. Každý den jsem poctivě logoval a vždy jsme nalítali vzdálenost mezi 40 – 50 km, z toho hádám, že tak třetina padla na jízdu lanovkami. Na obrázku jsou ty tři dny vidět jako tenké modré, zelené a oranžové čáry. Narychlo jsem vytvořil i video. Jelikož šlo o spojení záběrů z foťáku a mobilu o různých formátech a rozlišeních, považuji za zázrak, že jsem to dal vůbec dohromady:)

Záznam našich jízd

Alpy byly tedy moc pěkné, ale že bych nyní zanevřel na české kopce, to ani náhodou. Klínovec mám z rodného severočeského města kousek (na tom mi záleží hodně, čas strávený na cestě z bodu A do bodu B považuji za ztracený), tamní členité sjezdovky jsou fajn a jízda v lese, když je hodně sněhu, nemá chybu (když se tedy nepotkáte ve vyšší rychlosti se stromem, což už se mi jednou povedlo). Každopádně je to za mnou a už můžu opět bezstarostně vyrazit na uni. Koleno jsem si tou ranou asi zrovna nespravil, ale jednu kratší vyjížďku o tomto víkendu by vydržet mělo. Je to letos moje poslední šance a taky bych rád uni už konečně zbavil toho bahna z poslední říjnové výpravy.