Litoměřický UniSraz + sólo v Terezíně

A je to tady, po třech letech jednokolaření jsem na vlastní oči viděl živého jednokolkaře a dokonce s ním i společně zdolal pěkných pár kilometrů. První vzájemná slova padla začátkem května na unifóru, pak jsme si oba, nezávisle na sobě, ve stejný týden pořídili nové stroje, a jak to skončilo, uvidíte níže. Protože jsem v těchto dnech automobilní, rozhodl jsem se konečně po roce (loni v létě jsem podnikl 2 jízdy ve svém rodném městě) vypadnout z Prahy. Hned mě napadl Terezín, kde jsem díky prarodičům trávil dětství/mládí a měl chuť si projet stará dobrá místa. No a jelikož Milodar je z Litoměřic, navrhl jsem setkání. Nakonec z toho byl naplánovaný společný pojezd dopoledne kolem Litoměřic a odpoledne již jen já sám v Terezíně. Po deváté hodině ranní už jsem parkoval na smluveném místě, proběhla seznamovačka s ním a jeho cyklo parťákem, který pomáhal v dokumentaci a odhánění roztoužených děvčat, a vyrazili jsme na cestu.





Krajina je tam samý kopeček, takže to bylo pořád nahoru a dolů. Tempo jsme díky velikosti našich kol a podobným unizkušenostem měli pěkně sladěné (jen cyklista se musel poněkud krotit), takže se jelo vskutku příjemně.






Časem jsme se dostali až do Kalvárie ke Třem křížům, kde jsme dali foto na věčnou památku.


Porta Bohemica
Na nejkrajnějším výběžku, kam jsem se i s nohama pevně na zemi stavěl poněkud opatrněji, dostal Milodar chuť na fotku, kdy bude stát na jednokolce. To mě poněkud překvapilo, neboť se po cestě několikrát stalo, že i při naskakování za ideálních povrchových podmínek se div nepřizabil:) Čekal jsem proto předčasný konec výletu a zcela zbytečné zničení nové jednokolky, ale dobře to dopadlo a sletěl ze srázu jen málem, viz následující fotky.




A když jsme si ani jeden nerozbili tlamu na tomto prudkém a značně nerovném kopečku,





dostali jsme se po projetí zarostlejší části cesty



až k místním vinicím.




Následoval sjezd do nějaké vesnice, kde jsme se po krátkém občerstvení vydali proti proudu Labe zpět do Litoměřic. Ještě před rozloučením jsem si však musel vyzkoušet 26“ uni s kotoučovou brzdou. Dojem z jízdy mi poněkud kazil fakt, že měl sedlo nastavené tak nízko, že jsem se po nasednutí cítil jak paskřivec, ale samotná jízda byla dle očekávání zcela bez problémů. A kotoučová brzda? Nu příjemně se s ní brzdí:) Páčka má na rozdíl od mého Véčka, které zabírá na cca 2 cm příjemně měkký a dlouhý chod, takže jsem i při prvním pokusu o sjezd malého, ale o to prudšího, kopečka neměl nejmenší problém plynule brzdit a cítit, že když pořádně zaberu, brzda odvede svoji práci i na pořádném krpálu – na to se u té své spolehnout nemohu. Ale to jsem koneckonců čekal. Jen jsem se chtěl ujistit, že až si budu chtít kotoučovku pořídit, dostanu přesně to, na co se budu těšit. Rovnou jsem si vyzkoušel i skákání (za jízdy dopředu) s takto nízko nastaveným sedlem a dle informací pozorujících osob jsem dal na první dobrou nějakých 30 cm – to už by mi stačilo i na ty nejvyšší obrubníky, ovšem mít takto pokrčené nohy mi ale vůbec nevyhovovalo, takže raději zůstanu u pohodlné jízdy a obtíží při skocích.

Trasa ze dne 13. 7. 2013 - dopoledne
Něco před čtvrtou jsme si dali poslední sbohem a já nabral směr Terezín. V půl páté jsem tak vyrazil na dva naplánované okruhy kolem města.


Hned poté jsem byl zasažen krupobitím golfových míčků


Terezínské náměstí

Z dětství oblíbený rudoarmějec
Kvůli focení a stopadesáti zastávkám mi to celé trvalo skoro tři hodiny. Myslel jsem, že bude v šancích stát po povodni ještě voda, ale již jsem je našel v celkem obvyklém stavu. Alespoň už se dalo všude projet a nemusel jsem měnit plány. Město bylo navečer jak po vymření, dokonce i kolem památníku nikde ani živáčka.




Po 20h jsem vyrazil zpět do Prahy. Až na plánovanou odpolední koupačku v Ohři vyšel výlet dokonale. Při dopoledních stoupání nám hrálo chladnější počasí do karet, pozdě odpoledne už sluníčko nemělo takovou sílu, aby mi kazilo požitek z jízdy. Jednokolka tentokrát poznala středověk – práskla sebou o zem nesčetněkrát, ale vypadá neporušeně. A konečně jsem se trochu vzdálil mé typické pražské hodnotě denního nájezdu. Dopo jsme našlapali 24 km, odpo jsem přidal dalších 19 km, takže můj nový rekord v podobě cca 43 km je na světě.

Trasa ze dne 13. 7. 2013 - odpoledne

ABS Safe Protect

Již dlouhá léta se mi na disku válejí stovky nepřečtených knížek v elektronické podobě. Abych se k nim konečně dostal a nemusel v mnoha případech tahat z knihovny jejich papírové podoby -  těžké/velké a do metra, kde si při cestě do práce rád čtu, naprosto nevhodné knihy, řekl jsem si k narozeninám o čtečku. Nechtělo se mi sáhodlouze probírat různými noname produkty a hledat nějaký povedený, a bez delšího promýšlení jsem vybral již v minulosti sledovaný a obecně velmi dobře hodnocený Amazon Kindle. Zvolil jsem model 5, protože jsem chtěl postranní mechanická tlačítka na obracení stránek a podsvícení nepotřebuji/nechci (když koukám ve tmě do čehokoli svítícího, tak mě bolí oči, takže bych to stejně nevyužil).


O samotné čtečce ale psát nebudu. Jednak je to výběhový model a především recenzí už bylo napsáno… Dodám pouze, že je to moje první čtečka a má očekávání byla splněna. Zato ochranných pouzder je k mání velké množství a článků málo. Já to se svým jedním kouskem rozhodně nevytrhnu, ale třeba se těch pár vět a obrázků bude někomu hodit. Nevybíral jsem příliš dlouho a do oka mi padl model nazvaný ABS Safe Protect (měl by být vhodný i pro Kindle 4), který jsem, spolu s čtečkou, koupil ZDE za 440Kč.







Zvenku jde o, na omak příjemnou, neklouzavou umělou kůži, uvnitř je světlešedý semiš. Barva není zvolena příliš šťastně, po delší době se tam asi objeví fleky od prstů. Z přiložených detailních fotek se může zdát, že je pouzdro takové celé křivé a špatně zpracované. To je však vidět jen při podrobnějším zkoumání, ale hlavně to při používání ničemu nevadí a vložením čtečky se to napraví. Ta tam totiž sedne jako ulitá. Vkládání je velice snadné, prostě ji tam zacvaknete. O to více budete překvapeni, až ji z pouzdra budete chtít dostat. Prostě to nejde! OK, jde, podařilo se mi to, ale bál jsem se, že ji snad zlomím, protože je v těch rohových drážkách tak dobře usazená, že je to fyzicky i psychicky dosti náročný úkon. Ten tvrzený plast je značně nepoddajný a brání se spolupráci všemi svými fyzikálními vlastnostmi. Pokud máte z nějakého důvodu potřebu mít čtečku často mimo pouzdro, nákup tohoto modelu rozhodně nedoporučuji. Po zacvaknutí postranního „háčku“ odklápěcí strana ke čtečce pěkně přilne, nikde se nic neprohýbá a v ruce to celé působí příjemně masivně a bytelně. Jen mám trochu obavu, aby ten háček, který se zachytí právě o ta postranní tlačítka, je časem nějak „nevyžvejkal“, protože se přes ně dere trochu nevybíravě. Při otevírání ho pak musíte nehtem trochu podebrat a povytáhnout, abyste horní stranu mohli odklopit. Ale zase to znamená, že se vám obal jen tak sám od sebe neotevře. K háčku bych měl ještě jednu výtku. Když tu horní stranu otočíte o 360 stupňů a připlácnete ji k zadní stěně čtečky, bude se vám dozadu trčící háček (který je též tvrdý jako skála) poněkud zařezávat do prstů. Nemá vyloženě ostrou hranu, ale někomu by to mohlo vadit. Já si na to rychle zvyknul a už to neřeším.





Víc nemám, co bych k tomuto prostému produktu dodal. Jeho ochranné vlastnosti jsem dosud neměl možnost otestovat a jak se znám, ani mít tuto příležitost nebudu – mám na mysli především při pádu na zem. Koupil jsem ho především jako ochranu displeje před poškrábáním a zákeřnými útoky hmotnějších věcí, když mám např. v batohu nákup atd., které by mohly čtečku nějakým způsobem poškodit.

Videoherna v Červeném Újezdu

Začátkem roku jsme se s kamarádem domluvili, že až bude teplo, vyrazíme si SEM zahrát na starých dobrých herních automatech. On už tam párkrát byl, mě to čekalo poprvé. Ačkoli jsem toho na nich v dětství příliš nenahrál (už tehdá jsem si uvědomoval hodnotu peněz a nerad je vyhazoval za podobné předražené kratochvíle), nějaké vzpomínky přeci jen mám (i třeba jen ve formě někomu přes rameno), takže jsem se docela těšil.

Stodola plná her

Samotná herna je součástí pěkného areálu nějakého statku. My jsme se tam moc neprocházeli, naše jediná „delší“ cesta vedla do tamní hospody na oběd. S jídlem jsme byli spokojeni – moje svíčková se šesti vyšla na 150Kč (k tomu malinovka za pětadvacet), kamarádova hromada kuřecích stehen na medu s přílohou ve formě nějaké něčím napatlané bagety (co ty lidi dneska nesní) na 170Kč. Jediná nepříjemnost jsou plechové talíře, které jsou sice krásně velké, takže vám jídlo v úvodu hostiny nepadá na stůl, ale velice rychle vychladnou, takže pokud nejíte rychle, jídlo máte ke konci vlažné až studené, což v případě omáček není zrovna vončo:)

Marný pokus o oživení Golema

Herna má dvě patra, přes sto automatů a je to prostě paráda. Když jsme tam dopoledne přišli, jelo jich jen pár, neboť nás tam bylo pět a půl. Odpoledne lidí přibylo a byla puštěná většina, možná všechny, nevím. Vždy však dost na to, abych mohl chodit sem a tam a hrát dle libosti. Také se mi nestalo, že bych na nějakou hru musel čekat. Lidi se pěkně rozptýlili a navzájem si nepřekáželi. Samotné hraní je skvělé. Do automatů se samozřejmě nemusí ládovat mince, a když člověk zhebne, jen zmáčkne tlačítko a v hraní pokračuje. Takhle jsme ve dvou během asi tři čtvrtě hodiny a nepočítaně výzev k vhození mince dohráli celý Ztracený svět (jeden z tamních největších strojů, kdy sedíte uvnitř „auta“ a střílíte, hádejte co … je vidět na poslední fotce). Jako druhý jsme dojeli až do konce Final Fight, což byla moje nejoblíbenější dětská automatovka a hlavní důvod mé návštěvy:) Zde krátký záznam naší pařby:


Za celý den jsme vyzkoušeli kde co, samostatně i ve dvou. Značný dojem budí tento automat, protože ty zbraně opravdu stojí za to:



A nejen na pohled. Naštěstí to není jen nějaký lehoučký plastový obal, ale při ovládání cítíte, jak jsou krásně těžké. Navíc při střelbě vibrují. Škoda, že samotná hra už tak zábavná není. Nyní ještě krátké video z prostředí herny …


… a pár závěrečných slov. Celkem jsme tam strávili skoro 6h čistého času a za těch 150Kč vstupného to byla skvělá zábava. Navíc to uteklo jako voda a spousta her zůstala nevyzkoušených, takže se tam během pár měsíců opět vypravíme. Každému, kdo má k této formě zábavy jen trochu nějaký vztah, můžu návštěvu tohoto místa jen a jen doporučit;)