Jak jsem přešel Orlické hory a blízké okolí

Uběhl rok od přechodu Šumavy a já zase vyrazil zdolat kus rodné hroudy. Tato výprava se měla uskutečnit již loni na podzim, ale to bych nesměl jezdit (a padat) na jednokolce - na ní mám letos najeto již 120 km, to jen pro pořádek, na nějaké chlubení to není. O tom, že pojedu právě do této oblasti, rozhodl před rokem TENTO díl parádního dokumentu Krajinou domova. Kromě skalních měst mě z nějakého důvodu zaujala především zmiňovaná Koruna, kam jsem prostě musel vylézt a rozhlédnout se po kraji - stalo se a nebyl jsem zklamán. To by však bylo na turistickou dovolenou podle mého gusta přeci jen trochu málo, takže jsem si naplánoval celkem 13 denní pochod (plus první a patnáctý den na cestu z/do Prahy) z Broumovska až do Jeseníků. Nyní jen opravdu stručně (ne jak posledně), jak to celé proběhlo (edit po dopsání - já se fakt snažil!).

20. dubna po poledni jsem zamával Praze a přes Hradec dorazil navečer do Teplic nad Metují. Den dva předtím byl ten sněhový blázinec nedaleko v Jeseníkách, zde po něm nebylo naštěstí ani památky. Také to bylo jediné místo, kde jsem měl strávit 3 noci, poté jsem šel už jen "dopředu" a spal pokaždé jinde. Zde jsem zvolil penzion Pod Ozvěnou a byl spokojen. Následující dva dny padly na CHKO Broumovsko. Za jeden jsem stačil procourat hlavní turistické cíle - Adršpašsko-teplické skály. Obě oblasti jsou trochu jiné, každá má něco do sebe, stejně jako okolí žluté spojovací cesty. Ten následující jsem celou lokalitu po červené obešel, pokochal se vyhlídkou u zříceniny hradu Adršpach a po rozhledně Čáp si maximálně užil zelenou v jižní části oblasti, kterou velmi doporučuji - neuvěřitelně pestrá a místy poměrně náročná trasa.

Teplická oblast
Spojovací žlutá
Adršpašská oblast


Blízká pískovna Adršpach - dle cedulek koupání zakázáno

Čtvrtý den jsem po červené zamířil do Hlavňova. V polovině cesty potěšila návštěva Ostaše - je tam pěkné skalní bludiště a výhledy do kraje. Tam mě také chytla pořádná sněhovo-kroupová přeháňka, ale narozdíl od toho, co mělo v budoucnu přijít, šlo o pouhé příjemné zpestření dne. Hostinec u Doležalů žádný zázrak, ale šlo to.

Výhled z Ostaše
Po 30 minutách

V den pátý jsem vyrazil kousek na sever, abych vystoupal na Honský Špičák - nejsevernější výběžek Broumovských stěn. Velká škoda, že z něj přes okolní porost není nic vidět. Následovala dlouhá a nenáročná cesta po hřebeni až na Korunu - nádherný výhled do kraje, obzvláště, když je tam člověk celou dobu sám a může se kochat. Při sestupu do Machova jsem si ještě prošel obě žluté trasy mezi skalami - tu pravou, Božanovský Špičák, klidně vynechte, není nijak zajímavá, naopak levá, Junácká vyhlídka, je fajn. Ubytování Helena velmi dobré, měl jsem pro sebe celé přízemí domu.

Kaple na okraji stěn
Tradiční MANA+BEBE obídek
Kamenná brána
Pohled z Koruny

Šestý den začal nechutným vejšlapem po modré do Bludných skal, ležícími těsně za státní hranicí. Tamní labyrint je poměrně dlouhý, nijak extra zajímavý a místy dost těsný, takže počítejte s častým kontaktem se skálou. Poté mě čekala poměrně dlouhá a příjemná cesta Polskem přes Kudowa-Zdrój (je tam moc pěkný lázeňský park) zpět do vlasti. Jelikož se mi v Dobrošově nepodařilo najít vhodné ubytko, musel jsem zbytečně sestoupit až do Náchoda. Hotel MG Slavie bez připomínek, jen by měli zlepšit odstraňování dlouhých vlasů ze všech částí pokoje.

Pohled na Korunu z Bludných skal
V Bludných skalách
Park v Kudowa-Zdrój

Sedmý den mi poprvé, navíc už od rána pršelo. Nerad chodím tu samou cestu 2x, i proto jsem se nechal autobusem vyvézt zpět do Dobrošova, odkud jsem po modré pokračoval směr Borová. Spát jsem měl v Olešnici v Orlických horách a protože bylo posledních několik km po hlavní silnici, pršelo a pláštěnka byla po útoku větru na hadry, chtěl jsem se ten kousek svézt busem. Když mě ignorantský autobusák v zastávce na znamení (asi proto, že jsem zběsile nemával) minul, nezbylo než to dojít pěškobusem. Alespoň, že déšť vystřídalo sněžení. Interiér penzionu Rozmarýnka lehce za zenitem, pokoj ještě v poho, ale společná sociálka by zasloužila obnovu - ten den jsem sprchu vynechal.

Okulahodící cesta z Dobrošova do Borové

Den osmý byl dnem nejkratšího, pouze 10km pochodu, leč téměř pořád do kopce, po červené na Šerlich. Ještě v Olešnici mi bylo náhodným domorodcem řečeno, že přes noc nahoře napadlo nějakých 15 čísel a co že to mám jako za boty. Jenže já v rámci úspory hmotnosti neměl náhradní, takže nebylo co řešit. Tak po kilometru se objevil první sníh, centimetry začaly pomalu narůstat, stejně tak sklon kopce. Na Vrchmezí už leželo min. 10 čísel, naštěstí skončilo prudké stoupání a až do Masarykovy chaty se šlo příjemně. Boty byly na konci dne jen vlhké a studené, co bych za to v následujících dnech dal. Chata liduprázdná, v jednolůžáku jsem se sotva otočil jak byl malý, interiér by zasloužil po těch sto letech modernizaci. Zase se mi nechtělo do lehce nevábné společné sprchy, ale nakonec jsem neodolal.

Hned za Olešnicí jsem věděl, co mě čeká
Za Vrchmezím již ideální podmínky pro běžkaře
Masarykova chata

Celou noc vládla krajině paní Zima, takže když jsem se ráno probudil a vyhlédl z okna, málem mě trefilo. Čekal mě totiž nejdelší pochod celé výpravy - po červené téměř přes celé Orlické hory, který jsem si před týdnem maloval jako prosluněnou jarní procházku. Když jsem však šlápl do neposkvrněné vrstvy sněhu a noha se mi propadla o dobrých 20 cm, začal jsem mít lehce nahnáno. I přepnul jsem na autopilota a bez zastávky brodil sněhem skoro 4 h, než jsem narazil na první krytý přístřešek - Pěticestí - kde jsem konečně mohl shodit krosnu a něco pojíst. Boty už byly dávno plné sněhu, neustálý pohyb však zabraňoval jakýmkoliv problémům s chodily. Za Anenským vrchem jsem již občas narazil i na vyjetou stopu po autě, takže se začalo jít rychleji a pohodlněji, od Panského pole sníh zmizel a já věděl, že bídně nezhynu. Navečer, po 31 km, mě přivítala Orlická chata. Nakonec to nebyl takový očistec, jen boty byly durch. Pokoj byl snad ještě menší než posledně, interiér stejná bída, alespoň koupelna nová. Díky královské snídani, asi nejlepší švédský stůl výpravy, však vzpomínám v dobrém.

Ranní pohled z okna
Že nekecám! Chodí se v tom fakt blbě
Ale vypadá to hezky
Bunkr Na Holém - odtud už se to ťapalo

Cílem desátého dne byl Šanov. V cestě stál přírodní park Suchý vrch-Buková hora. I vyrazil jsem po červené k rozhledně Suchý vrch. Od rána vykukovalo sluníčko a bylo zřejmé, že zimní počasí je u konce. Přes den se citelně oteplilo, což mělo za následek, že všechen sníh začal rychle tát, ze stromů doslova lilo, takže jsem měl ještě před obědem v botách opět močál - alespoň jsem se nemusel zdržovat hledáním sušších částí cesty. Cestou jsem narazil na nějaké setkání přátel opevnění, kde jsem od přítomné hospodyňky tuze rád přijal grátys několik buchet. Výhled z rozhledny celkem nuda, navíc jsem se styděl za provozovatele, že není schopen u placené vyhlídky udržet elementární čistotu - v místech, kde by se mohl návštěvník opřít, byly louže vody a stovky mrtvých much, hnus. Po dlouhém klesání do Šanova jsem dorazil do penzionu Rosa. Z venku nic moc, uvnitř paráda - člověk občas nechápe, jak rozdílné pokoje může dostat za podobnou cenu, v tomto případě 350,- Kč. Po několika předešlých dnech jsem si relax po pochodu vyloženě užíval.

Výhled z rozhledny Suchý vrch na Králický Sněžník

Jedenáctý den byl takový obyčejný - prostě pořád lesem až do Hanušovic. Jedno místo ovšem musím zmínit - zhruba 7 km na červené před Hanušovicemi je v mapě vyznačena nenápadná vyhlídka na kopci Lysina. Stojíte pouze na okraji louky, ale pohled je to úžasný. Budu-li jednou nechutně bohatý, nechám si na tom místě postavit barák, sorry;) Příchod do Hanušovic byl docela šok, čekal jsem pěkné horské městečko, namísto toho jsem procházel nějakým ghettem, místy se to sice zlepšilo, ale stejně... V pivovarském muzeu se mi dostalo luxusního naddimenzovaného ubytování (jen koupelna měla skoro rozměr mého pražského bytu), dojem si zkazili druhý den snídaní - hrnek čaje, míchaná vajíčka a suchý chleba, nic víc, takovou bídu jsem ještě neviděl.

Paní Krosna chtěla taky jednu vlastní fotečku
Z Lysiny - na živo to má mnohem větší šťávu

Dvanáctý den připomínal ten předchozí - po červené a modré lesy a loukami, a častějšími výhledy, do Koutů nad Desnou. Celý den bylo azuro a typické jarní počasí, v což jsem doufal pro následující den. Penzion Kouty novostavba, spokojenost.

Jeseníky

V den třináctý na mě čekaly dva pořádné výstupy - nejdříve k v. n. Dlouhé stráně a po sestupu z opačné strany kopce, jinak to bohužel nejde, opětovný výšlap na Praděd. Než jsem vyrazil, sprchlo a i pro další hodiny to nevypadalo zrovna povzbudivě. Lanovka na Medvědí horu ten den nejela, takže mi nezbylo než se spolehnout výhradně na vlastní pohon. Další krátkou dešťovou přeháňku rázně utla mlha, která se přihnala ještě dříve, než jsem dosáhl rozhledny u Tetřeví chaty. Blízká vyhlídka Rysí skála proto definitivně padla. Navíc se zase objevila souvislá vrstva sněhu, takže než jsem dorazil k nádrži, měl jsem opět zcela promočené boty. Mnohem horší však bylo, že se mlha držela i zde a namísto té parády, kterou v souvislosti s tímto dílem vídám na fotkách, jsem neviděl zhola nic. Holt někdy příště, alespoň mám důvod se tam vrátit. Následoval poměrně dlouhý sestup po asfaltce až téměř k dolní nádrži, kde jsem se začal po modré drápat na Praděd. Jde o hodně prudkou, klikatou a úzkou lesní stezku, která se v ten den díky tání sněhu místy proměnila v regulérní potok. To už mi vlastně ani nevadilo a výstup mě vyloženě bavil. Vše se změnilo v poslední třetině kopce, kde jsem znovu narazil na hranici sněhu a to dosud toho nejhlubšího - místy jsem zapadal až po stehna. Do toho začalo svítit slunce a ubývat stromů ... zažil jsem horké chvíle po těle. Konečně jsem stanul na asfaltce vedoucí na Praděd. Udělalo se krásně, takže nebylo co řešit a zamířil jsem k vrcholu. Kvůli sněhu se ani zde nešlo úplně snadno a rychle, takže když jsem tam dorazil, šel jsem se zkusit zeptat na ubytování. Původně jsem měl totiž spát v jedné chatě pod vrcholem, ale vidina další skoro hodiny cesty mě vážně nelákala. Ubytovna byla naštěstí plná, takže jsem musel vzít dražší hotel, čemuž jsem byl posléze rád, protože jsem chytil nějakou slevu, ale i za plnou cenu bych neměl připomínek - ačkoli zvenku stavba vypadá notně omšele, interiér pokojů je evidentně po rekonstrukci a moc pěkný. Navíc se zrovna hrála LM, takže čumění z postele na velkou nástěnnou TV bylo to pravé ořechové po náročném dni. Pohanit musím dvě věci - snídani, která je servírovaná a neodpovídá příplatku 150,-Kč (za to samé chtějí na většině míst polovinu), a zavřenou rozhlednu - prý leda o víkendech či co.

To bylo ještě něco vidět
Rozhledna u Tetřeví chaty
Kdybych tu tak byl o den dříve...
Po obvodu jsem šel jenom kousek
Alespoň dolní nádrž jsem spatřil
Modrá cesta na Praděd
Slušné na druhý květnový den
Výhled z pokoje na Pradědu

Čtrnáctý den byl poslední putovní. Po slunečném ránu se ještě před odchodem přihnala mlha a mrazivý vítr, takže jsem se jakmile začala cesta klesat, natáhnul na kousku namrzlého asfaltu. Než jsem stačil dojít těch pár km k Ovčárně, už jsem měl mokro v botách, klasika. Začalo poslední větší stoupání po červené k Vysoké holi, které bylo obtížné jen kvůli poměrně hlubokému sněhu. Další km byly v mlze a silném větru, místy sněhem a travou, vyčasilo se až u Jelení studánky. Poté nastalo zase klasické jaro, které jsem si užíval až k vyhlídce Ztracené kameny. Poté už jsem jen ztrácel výšku a čekala mě dlouhá cesta do Rýmařova. Jindy by pro mě těch cca 13 zbývajících km nebyl žádný problém, ale ten den se mi šlo v závěru nějak blbě a po příchodu do hotelu Praděd jsem byl rád, že to mám ten den za sebou. Ubytování bylo ok.

Ráno na Pradědu, než stoupla oblačnost
Hřebenovka na Vysoké Holi
U Jelení studánky
Ohlédnutí za Pradědem z vrcholu Pecny
Ztracené kameny - poslední foto z hor

Patnáctý den už jsem jen přejel busem do Olomouce a po tamní 2h pauze, kdy jsem se prošel po okolí, odjel vlakem do Prahy.

Shrnutí - za 13 dní pochodu jsem ušel 275 měřených km, celé to vyšlo na 8775,-Kč, kde jsou zahrnuty veškeré náklady s podnikem spojené. Není tam započítána pouze cena 2 balení MANY (měl jsem z toho 6 obědů), která mi zbyla z loňského přechodu Šumavy. V březnu sice vypršela trvanlivost, ale co by tomu mohlo být. Chutnala pořád stejně (dokonce jsem byl spokojenější, než tenkrát) a zbývá mi ještě poslední balení. Obsah krosny jsem zredukoval ještě o trochu více, znovu jsem nepoužil akorát kraťasy, jinak snad vše, přesto mě její váha stále netěší a na cestách je to můj největší nepřítel. Boty jsem měl stejné jako na Šumavě, podrážka je už notně ochozená, přesto vše drží a nepraská ... já si je snad koupím znovu, dokud je ještě prodávají. To, že neudržely suché nohy v hlubokém, později mokrém sněhu, jim nelze vyčítat. Ať už bylo pod nulou či ke dvaceti, měl jsem na sobě vždy to samé a cítil se příjemně - obyč tričko, TYTO kalhoty, TUTO vestu (ta šla v nejteplejší dny dolů) a TUHLE bundu - ta je vážně skvělá, v teple se v ní nepřehřívám, v chladnu i ostrém větru neklepu kosu. Ne, nejsem mladej Franta Bannerů, prostě se to u mě nějak sešlo:) Narozdíl od minula jsem si tentokrát volal do potenciálních noclehů vždy den před příchodem, abych dotyčné nepřekvapoval tak náhle, a asi u toho již zůstanu. Mile mě překvapilo, že krom dvou míst (Masarykova a Orlická chata) bylo vždy možné se připojit k wifi. Celou trasu včetně ubytování jsem si zase připravil pomocí mapy.cz - tahle služba prostě nemá větší chybu. Tam, v mapě Turistické, také najdete ty "červené, modré, žluté" atd. trasy, které v textu zmiňuji. Opět jsem byl skoro všude sám, na cestách i v hotelech -> blaho a klid. Zažil jsem kromě léta všechna roční období, plán bezezbytku splnil, spokojenost s výpravou takřka stoprocentní - jen ty neviditelné Dlouhé Stráně to malinko pokazily:)

Záznam trasy - 13 etap, 275 km

Žádné komentáře: