Unisezóna 2016

Tento článek jsem měl v plánu vytvořit až na samém sklonku roku, leč člověk míní a jednokolka mění. Ale nepředbíhejme.

Letošní uni jízdy jsem zahájil hned zkraje, a to již 6. ledna, kdy v Praze po několika zcela marných zimám napadla kvalitní sněhová pokrývka. Zařádil jsem konečně zase na sněhu a dokonale tak vypucoval starou dobrou 24" (která od toho dne neopustila sklep ... jo, stydím se). Následovaly další a další (a delší) jízdy, vše bylo úžasné a skvělé.

Sezóna začíná, 24" zpět v akci

První mráček se objevil někdy v červenci, kdy jsem závěrem etapy zaslechl podivné křupání/praskání/cvakání (pro ten zvuk nenalézám to pravé slovo) odněkud ze středu jednokolky. Při dalších jízdách se to zhoršovalo - na začátku nic, po nějaké době slabě a koncem (a především, když jsem šlapal do kopce) vyjížďky už to cvakalo jak divé. Dráty jsem vyloučil hned - na ty jsem za celé 3 roky nemusel sáhnout a žádný se neuvolnil. Kliky jsem také ani jednou nesundal a dotáhnout nešla ani jedna, prostě sedí jak přibité. Vypadalo to tak buď na náboj nebo ložiska, na kterých sedí rám - co z toho vyluzovalo ten pazvuk jsem nebyl schopen určit. Jelikož výměna náboje je ta dražší a nepříjemnější operace (z důvodu nového vypletení kola - ani nevím, zda se dají znovu použít dráty nebo je nutné též koupit nové), risknul jsem to a pořídil nová ložiska (od QU-AX, jaká mám na 24"). Stará byla však tak "zažraná" do středu, že jsem je nedokázal sundat a vymlátil je odtamtud kladivem až jeden ochotný cykloservisman pomocí dlouhého silného drátu provlečeného skrz výplet/náboj. Po nasazení nových a následné tiché zkušební jízdě se ukázalo, že šlo o zdroj rušivých zvuků - sláva. Na první pohled ovšem starým ložiskům nic není. Při otáčení sice zřetelně "šumí", ale že by měla vůli či v nich rachotila nějaká rozpadlá kulička, to ne. Časté mytí zabahněné jednokolky tekoucí vodou a nulová "olejová" údržba z mé strany jim ovšem jistě moc neprospěla a možná způsobila závadu. Nicméně problém byl vyřešen a v polovině října jsem byl připraven natočit do konce roku ještě nějakou tu stovečku. Jenže...

1. listopadu bylo krásně, ba přímo nádherně. I vyrazil jsem do pražských ulic, parků, lesíků.

Sezóna končí, půlhodina do neštěstí

Krátce po poledni jsem se ocitl na okraji Letné, majíc v úmyslu valit ku Hradu a dolů k Vltavě. Jako obvykle jsem koukal, na co všechno by se dalo najet a potrápit centrum rovnováhy. Bohužel mi padl do oka šikovný vyvýšený úzký obrubníček,

na který se nedalo najet, bylo nutné vyskočit a trefit se na něj. A pak už to šlo ráz naráz - nějak jsem se netrefil, jednokolka mi zmizela pod zadkem, nožky zamířily raketovou rychlostí k zemi. Na tom není nic neobvyklého, tohle jednokolkař zažije stokrát za rok. Jenže já měl již potřetí tu smůlu, že jsem přední nohou dopadl přesně na okraj zmíněného obrubníku, po kterém se mi noha svezla, pootočila na vnější stranu a celou váhu těla znovu absorvovala 5. nártní kost. Intenzivní 2s bolest mi dala vzpomenout na doby minulé, takže mi bylo ihned jasné, co se stalo. Po chvilce bědování a marné snahy vrátit čas, jsem naskočil do sedla a zamířil k nejbližší stanici metra. Cestou metrem jsem sebou málem švihnul, protože to nějak přišlo k sobě, přestal jsem slyšet ve sluchátkách puštěný podcast a i zrak se mi částečně vytratil, ale ustál jsem to, dojel domů, popadl staré dobré berle a odpajdal na pohotovost. Tam jsem se po zhlédnutí rentgenového snímku ujistil, že jsem to opět posral a čeká mě mnoho vskutku otravných týdnů kripl-života.

 

Kosti mé, jsou bílé

Nejhorší na tom je (bude), že za rok čekám opět příchod bodavé bolesti v koleni postižené nohy. Stalo se tak po první zlomenině (ta samá kost, jen o kousíček níže), po druhé zlomenině (na levé noze) a můžu jen doufat, že to teď nebude ještě horší (nebo to byla v obou případech jen úžasná náhoda a tentokráte budu i za rok OK). Mrzí mě to o to víc, že letos jsem byl už konečně zcela fit, nemusel se na uni nijak omezovat a po několika letech nebyl problém jezdit delší vzdálenosti. V tuto chvíli mě těší alespoň fakt, že to prasklo v té silnější části kosti, tudíž bych mohl být fit dříve. Minulé dva případy totiž znamenaly odlomení těch koncových "bobků", což je vyloženě na pytel, protože je na ně při chůzi a udržování rovnováhy kladen značný tlak (o těsných botách ani nemluvě), takže pokud chcete, aby dobře a rychle srostly, nesmíte na chodilo vůbec šlapat. Proto jsem se belhal o berlích min. 7 týdnů, a jak je ze snímku vidět, mělo to smysl - obě kosti vypadají jako nové. Nyní jsem začal chodit alespoň po bytě bez berlí již třetí den a mohl se lehce odrážet od vnitřní strany chodidla, aniž bych cítil intenzivní bolest jako tehdy. Od špičky se ale asi neodrazím ještě hodně dlouho.

I přes to šlo o jednu z nejlepších unisezón, ve které jsem natočil 574 km a přinesla i můj osobní rekord v rámci jednoho dne - rovných 50 km v sedle. Oproti některým venkovským jezdcům křižujícím na 36" strojích Evropu jsou to hodnoty poněkud bídné, leč není všem dnům konec. Na jaro 2017 jsem zvažoval koupi tohoto stroje:

Nimbus 'Oracle' 32"

Delší cesty by na ní ubíhaly lépe, než na 29", není tak obrovská jako 36" (o což mi jde jak kvůli skladování v bytě, tak pro ovladatelnost na horších cestách) a výrobce již konečně přešel na uchycení třmenu kotoučové brzdy na navářce. Zranění a obava z následků z něj plynoucích ale odsouvá můj záměr minimálně na rok 2018.

Toť pro rok 2016 vše a nejpozději v březnu 2017 v pražských ulicích v sedle jednokolky na viděnou;)