Dva roky utekly jako noha (od TÉTO události) a došlo opět na
společnou jízdu s Viatorem Unspo§!&¥♪.
Tentokráte jsem však
byl na uni i já, čehož jsem tedy část cesty hořce litoval, ale
jedině tak to mohl být ten jediný
správný doprovod pro
jihomoravského uniblázna.
Krátké shrnutí páteční výpravy, kterou ZDE sepsal
hlavní hrdina toho všeho,
doplňuji o detaily, které by neměly být zapomenuty.
Věci
se začaly hýbat ve čtvrtek odpoledne, kdy mi Tomáš zavolal a
žadonil o nocleh v mém
skromném příbytku. On to měl totiž pro sebe jisté, to už jsem
mu dopředu slíbil, ale teď bojoval i za svého cyklo parťáka.
Ačkoli cizí osoby nevidím rád, a už vůbec ne ve svém bytě,
pro dobro a úspěch výpravy jsem souhlasil. I začal jsem
s navážením sena, když se
za hodinu ozval telefon podruhé a bylo mi sděleno, že o mé
dobrodiní již není zájem, že se bude spát u někoho jiného.
Tato zpráva mi natolik zvedla náladu, že jsem se rozhodl zúčastnit
se večerního
srazu.
Do
Modřan však ze severu Prahy cesta daleká je, takže když jsem tam
po půl deváté dorazil, byla trojice sedících pomalu na odchodu.
Naštěstí se během pár minut objevila dvojice koloběžkatých,
což zapříčinilo hodinu posezení navíc. Poté
se celá skupina zvedla a vydala se blíže k centru na náplavku.
Tam se přidalo pár dalších jednokolkařů a klábosilo se do půl
dvanácté, než bylo nutné vyrazit
na lov posledních souprav metra.
 |
| Nic lepšího z náplavky nemám |
Druhý
den ráno jsem brzy vstal, abych byl připraven, až zazní signál k
odchodu.
Ten přišel před devátou a po
desáté už jsme, zatím ve dvou, startovali
z Palackého náměstí. Následovala proplétačka mezi masami
turistů, takže až na Alšovo nábřeží za Karlovým mostem jsme
strávili v sedle max. polovinu doby. Tam se k nám přidal pan
Cyklista (jak mám paměť na obličeje a místa, jména prostě
nedávám ... asi proto, že je to pořád na jedno brdo narozdíl od
unikátních míst a
ksichtů) a už se jelo bez větších problémů. Vltavský
oblouk jsme říznuli před Holešovicemi a u Výstaviště přes
Stromovku dojeli do Troje, kde začala pobřežní asfaltka/peklo pro
mou osobu.
 |
| Kdopak asi vybral tak debilní místo pro focení... |
 |
| Žádná chyba fotografa! To je umělecký záměr. |
 |
| Akční foto přímo ze sedel |
Byl
jsem sice dopředu varován, že na mě nebudou brány žádné
ohledy, ale je lidské negativním prognózám příliš nevěřit a
doufat v lepší zítřky. I nestalo se, Viator šlápnul do pedálů
a vražednou rychlostí 15 km/h se rozjel
ku Litoměřicím. Kdyby
se snad nějaký cyklista, či dokonce automobilista chtěl této, na
první pohled, nízké rychlosti posmívat, doporučuji mu sednout na
uni a jet takto dlouhé kilometry. Pokud totiž nemáte šestatřicítku
nebo něco trochu menšího se Schlumpfem,
je to rychlost ve slušné společnosti jednokolkařů
neakceptovatelná! Mám ale nějakou tu hrdost, takže jsem spolknul
veškeré žádosti o zpomalení a akceptoval nastavené tempo. Tomáš
však evidentně disponuje určitou výší sociální inteligence a
aniž bych mu musel cokoli naznačovat (tedy kromě toho hlasitého
funění za jeho zády a párkrát i po jeho boku), zvolnil
občas tempo a snad jsme i jednou
dvakrát
na chviličku
zastavili. Po
deseti smrtících kilometrech jsme konečně dorazili do Klecan, kde
si šli oba pánové vyprat prádlo do řeky a já během těch
dvaceti minut chytnul ztracený dech.
Následující
4 km k přívozu Úholičky, kde se naše cesty měly rozejít, už
to byla pohoda, protože jsme jeli převážně po šotolině, kde se
nedalo jet tak rychle. Teprve zde se ukázalo, že ti dva nechtějí
jet cestou dále na sever podél Vltavy, kterou jsem myslel, že jet
budou chtít a že jsou vlastně na úplně špatném místě - to je
tak, když se to dopředu nekonzultuje, ovšem to si musí hlídat
lídr
výpravy, jednodenní spojka
si může dovolit být lehkomyslná... I vypadalo to, že se necháme
převést na druhou stranu řeky společně a dvojice cestovatelů
zamíří do Úholiček, odkud budou pokračovat dále do Kralup
nad Vltavou.
Po skoro půlhodině čekání na poněkud mrtvě se jevící přívoz
jsem konečně mrknul na internet a k hrůze všech zúčastněných
zjistil, že v pátek přívoz nepremáva. Vydali jsme se proto k
blízké lávce přes řeku v Řeži, kde jsme zjistili, že vede jen
a pouze na vlakovou zastávku - za ní skála vysoká, po stranách
koleje. Tomáš
ztratil nervy a v náhlém záchvatu šílenství (způsobeném jistě
i prázdným žaludkem) začal vymýšlet vskutku nepěkné objízdné
trasy, což se mu,
a
to je co říct,
snažil naznačit i jeho cyklo doprovod. Naštěstí s sebou měli
jednu chladnou a prakticky myslící hlavu, která je soustavným
naléháním postupně přesvědčila, aby nevymýšleli nesmysly,
zvlášť když se blížila 13h, sedli na vlak a jeli až do Kralup, odkud už se jim pojede jedna báseň.
Konzerva s tuňákem Viatora naštěstí vrátila mezi rozumně
uvažující bytosti a můj návrh byl schválen. Ve 13:05 se za těma
dvěma zabouchly dveře vagónu a, teď už to bude kapánek
stručnější, před setměním je v jejich pátečním cíli
přivítal nejúspěšnější litoměřický obchodník s jednokolkami
Milodar.
Mně
tímto započala jednokolkařsky zajímavější část cesty. Za tu
tedy nepočítám těch prvních cca 1200 m po kolejích
(ne, nejel jsem na jednokolce po kolejnici),
abych se dostal do zastávky Úholičky, kam mě měl původně
zavést přívoz. Přes Žalov jsem zamířil do přírodní
rezervace Roztocký háj - Tiché údolí, a
pokračoval tu civilizací, tu polem či lesem na jih do Dejvic.
Žádný zázračný trail to nebyl, ale všechno lepší, než se
hnát po rovinaté cyklostezce.
 |
| Skoro v cíli |
Díky
tomu všemu jsem však najel svou rekordní denní vzdálenost - 36
km. Proti nejmenovaným dálkařům to je prd, ale co, já jsem
spokojen. A co je hlavní, v koleni ani nepíchlo, takže bych to
uzavřel světově - I'M BACK IN BUSINESS BABY!
 |
| Mořský koník tvořený 36 km červené linky |
Žádné komentáře:
Okomentovat