Jak jsem přešel Krkonoše

Na jednokolce od srpna už zase jezdím, koleno se konečně umoudřilo, takže jsem od té doby najezdil více km, než za poslední téměř dva roky. Když do toho přehnaně nedupu, zvládnu i třicet km, což je oproti dobám, kdy jsem po deseti musel pajdajíc vyjížďku ukončit, učiněný zázrak. Na těchto jízdách ale není nic zajímavého, navíc už s sebou takřka vůbec netahám foťák, takže o nich nereferuji.

O to více jsem ale začal turistýrovat (fuj, co je to za slovo?!). Pěšky chodím moc rád, těší mě na tom ta jednoduchost, kdy se nemusím s ničím tahat (batoh na zádech nepočítám), nic se nemůže rozbít (puchejře na chodidlech nepočítám) a tento způsob pohybu, i když je dlouhý a náročný, zvládám bez obtíží. Sem o tom nepíšu, ale proč neudělat výjimku o trochu delší túře, která může někoho inspirovat k podobnému vejšlapu nebo mu alespoň při čtení pomoci zabít volný čas v práci.

Po loňském podzimním putování po Českém Švýcarsku/Lužických/Jizerských horách, kam jsem přijel autem a mezi místy pobytu/výprav přejížděl, jsem to letos pojal trochu odlišně - bez auta - a mohl tak pěkně celou cestu nepřerušeně postupovat. S touto dovolenou jsem počítal a těšil se na ni celý rok, jen jsem čekal na tu pravou chvíli, kdy meteorologové zahlásí, že nás čeká inverze a bude ta pravá chvíle vypadnout na hory. Jak se ukázalo, nakonec jsem to o pár dnů uspěchal, ale mně skutečně vadí akorát déšť, který mě zcela minul, takže nebylo čeho litovat. Na úvod ještě záznam celé trasy, pro lepší představu:

Den 1. - červená linka, 28,2 km

Ve čtyři ráno vstávám, abych se v pohodě stačil nasnídat, sbalit a nemusel spěchat na MHD. Před šestou sprintuji v plné polní na poslední BUS, kterým mám chytit poslední metro, kdy ještě stíhám odjezd BUSu do Hradce Králové. Proč jen nejsem příliš překvapen, že to opět dopadlo takto ... to už je mé životní prokletí. Ještěže to ale nakonec, byť s jazykem na vestě, vždy stihnu. Před osmou již zevluji v Hradci a čekám nedlouho na další BUS do Trutnova. Tam kolem půl desáté začíná mé týdenní putování. Je zataženo, ale věřím, že se mi ty mraky podaří projít a v odpoledních hodinách se již budu údolňákům zvysoka smát. Cesta je dlouhá, navíc pořád do kopce, ale já stejně nemám v úmyslu nikde zastavovat (beztak po této trase není kde). Zásoby jídla mám z domova pomalu na dva dny, což ovšem spolu se všemi ostatními krámy, které jsem zredukoval na minimum, znamená stále plnou 65l krosnu. V odpoledních hodinách už mě z ní začínají bolet záda (kupodivu se to později nezhoršilo a to ani v dalších dnech), navíc vstupuji do oblačnosti, kde fouká a teplota klesá. Začíná mi být zima, přestože mám z té námahy při stoupání už lehce propocenou slabou látkovou bundu. Přikračuji k poslednímu zoufalému činu (není nad dramatizaci nijak nebezpečné situace) - oblékám dosud nenošenou, ve skříni asi 2 roky visící a překážející, rádoby kvalitní bundu od Banneru (jedná se o TENTO kousek). A nestačím se divit - za chvíli je mi teplo a při následném, ještě prudším stoupání se v ní, ačkoli je to něco mezi zimní a "letní" bundou, nepařím. Že by ten jejich popisek "odolnost proti větru a zároveň prodyšnost pro páry z vnitřní strany" nebyl jen reklamní žvást?! Jak se přesvědčuji v dalších dnech, kdy ji už nosím pořád, není a je to vážně super kus materiálu. Po 16h se konečně vydrápu na nejvyšší bod dnešního dne - Lysečinskou horu. Po slunci samozřejmě ani památky, mlha, a protože se před pár dny akorát měnil čas, začíná se již stmívat. Do Horní Malé Úpy, mého dnešního cíle, už to ale není daleko. Přesto přicházím za tmy a vydávám se na lov ubytka. Nechtěl jsem si srabácky dopředu něco domlouvat, jen jsem si pro každou oblast poznamenal pár míst, která mi přišla vyhovující (rozuměj - cena za noc do cca 600Kč, wifi, možnost snídaně). První hotel již z dálky tone ve tmě, volám na zapsané telefonní číslo, dozvídám se, že jednotlivce na jednu noc neberou. Mířím k druhému místu, cestou telefonuji, majitel je kdesi pryč, ale prý to zařídí a budou mě čekat. I stalo se, milá paní mě ubytuje v pěkném pokoji, konečně shazuji krosnu a jdu do blízké hospody na kus žvance. Dle předpovědi by zítra mělo být na horách pěkně, no sláva.

Trutnov, výprava začíná

Na rozhledně jsem nebyl, byl jsem příliš vyčerpán:)

Tak dnes definitivně žádné výhledy

Druhá volná postel vždy dobře poslouží

Ubytován, nasycen, spokojen...

Den 2. - modrá linka, 17,7 km

Vstávám v sedm, ostatně jako po zbytek dovolené, kdy si nechávám dělat snídaně na půl osmou. Za okny mocně fouká a je horší mlha než včera. Ale dnes jdu přes vrchol Sněžky, takže opalovačka zcela určitě bude. Snídaně prostá servírovaná, ale chutná, platím celkově 500Kč a po deváté penzion (TENTO) opouštím. Opět stoupám, mlha znovu houstne, lidí minimum - alespoň něco. Končí les, přichází suť, kleč a mocný vítr. Začínám litovat, že jsem si v rámci úspor hmotnosti nevzal rukavice. Pařáty mám díky časté foto/video dokumentaci úplně ztuhlé, horní polovina těla je však v pohodě, bunda opět čaruje. Konečně chápu i tvar její kapuci, která mi přišla zbytečně hluboká - ač ji nemám nijak staženou, z hlavy mi nesletí ani když se k větru (co větru, vichru!) postavím čelem, zázrak. Nejvyšší bod ČR se blíží a slunce ani neprosvítá, začínám pochybovat o českých předpovědích počasí. Jsem na vrcholu, je vidět asi na 10 m, dochází mi, že jsem s paní Mlhou po druhé za sebou prohrál. A zrovna tady. Dlouho se tam proto nezdržuji a začínám sestupovat k vytoužené Luční boudě. Abych to vysvětlil, už léta koukám na TUTO webkameru a chtěl jsem se zvěčnit na tom betonovém tentononc + na vlastní oči to tam vidět. Místo toho nevidím ani prd. A na to, jak je hnusně, se kolem motá až podezřele moc lidí. Zalézám do hotelu a cpu borůvkové knedle. Cesta do Špindlerova Mlýna už jde jako po másle, od Boudy už jenom klesám a čím jsem níž, tím se počasí lepší - je tedy pořád stejně hnusně, ale mlha se drží ve vyšších polohách. Nejdu až do centra, noclehy mám vyhlédnuty na východní straně údolí. Hned první zapsaný penzion (KLIK) vychází, mají takřka prázdno, takže dostávám parádní dvoupatrový čtyřlůžák. Dlouho se nezdržuji a mířím, jako po další dva večery, protože vařili nadmíru chutně a byla tam oku lahodící servírka, SEM na večeři. Cestou jsem při obhlídce jedné chalupy stojící vedle cesty zastaven a "vyslýchán" nějakým místním Ferdou, co se tady tak motám a zdali nejsem nějaký ten zloděj aut. Na mé námitky, že jsem v turistické oblasti, takže není divu, že jsem tu cizí a chodím si tu jen tak, moc nedá a další dny, kdy mě opět potkává, stále vyjadřuje značné pochybnosti nad mou přítomností v oblasti:) Přitom vypadám tak důvěryhodně a sympaticky! Den končí, slunce se opět neukázalo. Tak snad zítra.

První nocleh - 8/10

Poslední ohlédnutí za Úpou

Stoupám na Sněžku, stále doufám v modré nebe

Teď již doufám pouze v nabytí opětovné funkce prstů na rukou

Sněžko Sněžko ... a já ti věřil

Památné foto z blížící se webkamery zřejmě nebude

Luční Bouda praská ve švech

Východní výběžek Špindlu

Snad mi bude pokoj stačit

Ve společenské místnosti to žije; Miloš uděluje vyznamenání

Den 3. - fialová linka, 22 km

Ráno pohledem zjišťuji, že se ve vyšších polohách stále drží mlha a vypadá to stejně, jako včera. Těší mě alespoň skutečnost, že na zádech po následující dva dny nebudu tahat krosnu se všemi krámy, ale jen svůj "jednodenní" výletní batoh. Snídaně je ve formě švédského stolu (byť prostého), takže mocně hoduji, abych zvládl ještě mocnější stoupání, které mě čeká hned na začátku. Za to jsem však před polednem odměněn prvními slunečnými paprsky této dovolené. Škoda, že jen asi na 20 minut. Pak se mlha zvedne a je vymalováno. Na oběd se zastavuji ZDE. Nedat si včera na Luční sladké knedlíky, dal bych si zdejší borůvkový megaknedlík rozprostírající se přes celý talíř. Takhle se musím spokojit s vynikajícím vepřovým, knedlíkem a zelím (má nejčastější volba v podobných provozovnách). Pak už jen jdu a jdu krajem liduprázdným. Před šestou pochod končí.

Mířím opět vzhůru do mraků

Po ukrutném stoupání chvilková odměna

Poté znovu marast

Den 4. - zelená linka, 25,1 km

Tvl na kopcích zase mlha! Ale mám v plánu se na začátku etapy vyvézt na vrchol Medvědína, takže to bude jistě dobré. Není, mlha je tam zdaleka nejhustší. Cesta naštěstí dále stoupá, páry se začínají rozpouštět. V tom jsem z toho venku a poprvé vidím to, kvůli čemu jsem přijel - neproniknutelný poklop nad nížinami, modré nebe bez mráčku nade mnou. Tohle si užívám dobré dvě hodiny, poté má trasa začíná klesat zpět do údolí. Vnitřní solární článek mám však nabit do plna, nesmutním tedy. Na oběd se zastavuji ve Dvoračkách, resp. v sousedním, relativně nově postaveném hotelu Štumpovka. Až po návratu domů a procházení trasy mi dochází, že v té staré budově jsem byl asi ve čtrnácti letech s rodiči na letní dovolené. Mlha a to nové stavení mi však nedovolily rozpomenout se v pravý okamžik, a udělat si za takové situace takřka povinnou fotku "po mnoha letech na stejné místě". Škoda. Po zbytek dne již nic zajímavého, což však neznamená, že bych si pochod přírodou neužil. Zde se hodí dodat, že prosté chození po krajině (s pouhým nasloucháním šumění korun stromů a cvrlikáním ptáčků) by mě zdaleka nebavilo tolik, pokud bych nemohl po většinu doby poslouchat všemožné podcasty. To se ani při celodenním osamoceném pochodu nenudím. Hudbu naopak neposlouchám vůbec, tu si nechávám na jednokolku, kde mi dodává křídla. Večer samotinký v hodovní místnosti sleduji semifinále v ragby.

To bude zas den

O Medvědín je evidentně zájem i za tohoto počasí

I když není o co stát

Že by přece?!

Tak přesně kvůli tomuhle jsem přijel

Harrachovy kameny, vlevo v pozadí Sněžka

Pohled směr Labská Bouda - ten malý šedý trojúhelník

Hlavní cíl výpravy splněn

Dost bylo slunce, vzhůru dolů

Vod. n. Labská hlásí evidentně podstav

Den 5. - žlutá linka, 27,2 km

Koukám, nestačím se divit - za oknem modrá obloha hned od rána. Příjemné počasí se bude hodit, mám před sebou přesun do Harrachova. Při odchodu se po mně za tři noci se snídaní chce krásných 960Kč. Projdu centrem Špindlu a začíná dlouhé stoupání k Labské boudě. V poledne jsem na místě, lidí mraky, tamní bufet však rozlehlý, takže si mohu zakoupené vlažné borůvkové knedlíky vychutnat v klidu. Příliš se nezdržuji (to já ostatně na těchto cestách nikdy, vysedávat na zadku můžu doma) a pokračuji k vyschlému prameni Labe. Cesta se poté konečně začíná svažovat a začíná dlouhý pochod do města. Posledních několik km patří k nejnudnějším z celé výpravy vůbec, trasa totiž vede po asfaltce. Alespoň, že tam nejezdí žádná auta. Procházím okolo Mumlavských vodopádů (na naše poměry ok, jinak nic extra) a po čtvrté jsem v Harrachově. Moc se mi tam nelíbí, hlavní tah městem je úzký, silný provoz, proudy lidí ... Špindl byl lepší. První hotel v seznamu má plno, v druhém chtějí za noc se snídaní 630Kč, což je i vzhledem k dosavadní nízké útratě dobrá cena, ale mám v záloze ještě další, tak pokračuji v obchůzce. Třetí se mi už od pohledu nelíbí a protože ten další je trochu z ruky a já již nemám chuť na další experimenty, vracím se do centra a beru dvojku (TUTEN). Když jsem odváděn do pokoje a ukazuje se, že není připraven (ani žádný jiný) a budu muset tak dvacet minut čekat, dostávám galantně slevu na 420Kč/noc. To už ale začíná finále ragby a já stojím na chodbě. Uklízečka má naštěstí pochopení a bere mě s sebou do pokoje, takže můžu koukat, zatímco se kolem mě dává cimra do pořádku. Dost mě překvapilo, že mi předali pokoj, aniž bych musel ukázat nějaký průkaz či zaplatit předem. Tomu jsem se příliš nedivil v Úpě (ve Špindlu chtěli alespoň vyplnit pár údajů do formuláře), ale v Harrachově, v turistické oblasti, kde je zvýšené riziko všelijakých živlů, bych takové neopatrné chování nečekal. No ne že bych si na jejich postup stěžoval. Po krátké večerní couračce liduprázdným městem a vydatné večeři se mohu konečně svalit do postele, kde mám jako pokaždé zhruba 10 minut času na čtení. Poté mi poprvé padne hlava a v následujících pokusech o pokračování už nedám ani odstavec.

Druhý nocleh - 9/10

Ve Špindlu nad řekou

Labská bouda

Nevypadá tak hnusně, jak se o ní traduje, navíc ji teď dávají celou do kupy

Pramen Labe ... ani kapička

V dáli Szrenica, tam ale až zítra

Mumlavský vodopád

Třetí nocleh - 9/10

Tolik km v sobě mají
přesto krásné zůstávají 

Den 6. - oranžová linka, 26 km

Vítá mě další slunečný den. Ještě před snídaní si jdu do blízkého marketu koupit jídlo na dnešní putování, protože se tentokrát nechci nikde zdržovat. Snídaně ve formě švédského stolu je vskutku bohatá, zřejmě to bude tím, že jsem tam snad jediný Čech. Jinak samí Němci, takže se hotel musí snažit. Nechám se lanovkou vytáhnout na Čertovu horu a mířím velkým obloukem, nejdříve po hřebeni, poté do kopce, k hranici s Polskem. Vystoupám na Szrenicu, kterou jsem včera z dálky zálibně okukoval, nechám se řádně vyfoukat při nezbytné dokumentaci, a sestupuji na polskou stranu. Mají tam moc pěkné úseky na dřevěných lávkách, na uni bych se vyblbnul (což si ostatně říkám minimálně na polovině všech tras). Aplikace v telefonu mi tentokrát nepomůže, takže musím pěkně po staru odhadovat, kde se asi tak nacházím, protože ty lesní cesty nějak nesouhlasí s tou mapou oblasti, kterou jsem si alespoň vyfotil. Po cca 2 h ale docházím tam, kam jsem potřeboval. K české hranici bohužel nevede žádná kloudná lesní cesta, takže jdu až k nám pěkně po silnici. Na hranicích konečně zalézám opět do lesa, ale Harrachov už je nedaleko. Den zakončuji ZDE nad vynikajícím segedínem, kde mi dobrou chuť přeje sám létající Pavel, který zrovna přišel na jedno. Jako jediný host si ale pozornost jistě zasloužím.

Vzhůru na Čertovu horu

Harrachov

Je z ní dobře vidět na Ještěd

Polsko

Polské cesty, na uni blbnutí jak dělané

Polská příroda

Znáte ze zpravodajských deníků

Den 7. - černá linka, 14,6 km

A je to tady, poslední den. Alespoň, že je zase pěkně byť docela slušná zima. Plán je dojít až do Jablonce, vlakem do Liberce a BUSem do Prahy. S nelibostí zjišťuji, že to dnes nebude jen samé klesání a po pár kilometrech už zase stoupám, a jakože hodně. Po poledni se stavuji na oběd, kde se nepěkně zdržím a začínám tušit, že nestíhám. Teprve nyní podrobněji studuji profil posledního úseku dnešního dne (měl vést po hřebeni toho pohoří ležícího jihozápadně od Tanvaldu) a vidím, že by mě čekalo další řádné stoupání, nemluvě o délce zbývající cesty. Nechci si kazit poslední den nějakým shonem, zvolňuji proto krok, dělám menší zacházku, aby mi to vyšlo akorát na odjezd vlaku do Liberce, a končím své pěší putování již v Tanvaldu. Cesta po železnici do Liberce krátká je, tam sednu na BUS a před sedmou večerní vcházím do bytu. Putování jest definitivně u konce.

Listí ... ze stromů

Rozhledna Štěpánka ... měli zavřeno

Já se loučím ... a jdu na vlak

Nebýt těch prvních tří mlhavých dnů, neměla dovolená chybu. Vlastně mi to ani nevadilo, alespoň to mělo nějaký vývoj a nespálil jsem si nos. I ten týden byl tak akorát. Ne že bych se snad těšil do Prahy, ale poslední den jsem začínal cítit bolavá chodidla a další dny plné chození už by možná nebyly dvakrát příjemné (nemít s sebou dvoje trekové boty - jedny lehké s měkkou podrážkou (kdy je zespodu cítit každý kámen, ale při dlouhých stoupání do kopce činí nulový tlak zezadu na patu, což mě u těch druhých trápí, jinak jsou super), druhé pořádné (TYTO) - které jsem dle charakteru denní trasy střídal, došlo by k tomu asi dříve). O žádném skvělém horském ubytování, kde dávají lišky dobrou noc, a mohl bych tam jen tak v klidu relaxovat, jsem nevěděl, takže nezbylo než opustit tento příjemný kraj. I z té naložené krosny mě záda nebolela tolik, jak jsem se hrozil. Ale obejít takto hranice ČR, což mě stále láká, bych asi nedokázal. To by se mnou musel jít nějaký nosič nákladu, abych si šlapal jen s Camelbakem na zádech a telefonem v kapse:)

Všechny podobné pochody plánuji díky skvělým turistickým mapám od Seznamu. V minulosti jsem si musel oblast vytisknout, nyní používám tu jejich aplikaci v telefonu a kromě mapy samotné i rovnou vidím, kde na jaké lesní cestičce se právě nacházím, což je prostě paráda. Dříve jsem se občas zamotal a musel hledat správný směr jen pomocí starého dobrého GPS loggeru, který mi alespoň ukazoval, na jakou světovou stranu zrovna jdu. Občas najdu nějakou tu nepřesnost, kdy je třeba cesta již neprůchozí (to jim to hned po příchodu domů aktivně sdělím a během pár dnů vidím, že to skutečně opraví) nebo narazím na dosud nezaznamenanou, ale jinak klobouk dolů před těmito podklady. Pro tuto dovolenou jsem poprvé použil i ten jejich batůžek, kdy si člověk pěkně na velkém monitoru nakliká na všechny odbočky plánované trasy ty jejich balónky, sesynchronizuje to s aplikací, trasu si poté v telefonu otevře a už jen jde po vyznačené cestě ... praktická funkce. Do budoucna by se hodila podpora záznamu ušlé cesty a možnost si tam již něčí zaznamenanou nahrát a jít podle ní. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, zde je můj záznam celého pochodu v .kml a .gpx - KLIK.

Ač jsem se nijak neomezoval a nechával spropitné i za ubytování (tak mě ty nízké ceny, způsobené ideálním obdobím mezi letní a zimní sezonou, těšily), stálo mě to se vším všudy 4573,-Kč (jo, je to na korunu přesně, pečlivě jsem si to zaznamenával, abych na konci pro zajímavost věděl ... ne nejsem divnej).

Příští podzim dám asi Šumavu - od severu na jih. Snad tam pojedu jako turista a ne v rámci mobilizace s puškou v ruce chránit naší hranici...

Na závěr nemůže chybět pár živých záběrů z pochodu od začátku do samého konce.