Jelikož na NETu (zvlášť na tom českém) nenajdete příliš mnoho článků k jednokolkám, rozhodl jsem se založit tento blog a na něj občas sesmolit nějaké to moudro (nejen) k tématu. Chtěl bych sem tedy umísťovat recenze věcí, které si pořídím, živé fotky (protože z těch propagačních si člověk často udělá mylnou představu), další věci, které mi přijdou za to je zvěčnit a občas také básně, které už od mládí skládám (ne … to fakt ne).
Abych nějak uvedl to moje jednokolkaření, tak slyšte, jak jsem se k tomuto okrajovému sportu dostal (může se to stát i vám). Koncem zimy 2010 jsem neměl nic moc na práci a tak jsem lozil po NETu. Ani nevím jak, dostal jsem se na youtube na videa s jednokolařskou tématikou. Již před lety jsem se dostal k jednomu videu (jmenovalo se tuším New World Disorder), kde jeden blázen (později jsem zjistil, že je to zcela nečekaně Kris Holm) sjíždí na jednokolce lesní svahy, jezdí po zábradlí na mostě přes řeku atd. Čuměl jsem na to jako puk, ale bohužel to můj mozek netrklo a muselo to přijít až o mnoho let později. Takže to na youtube tak sleduju a říkám si to je super (TADY). Koukám dál a povídám to bych si chtěl taky vyzkoušet (TADY). No a za dalších pár minut to konečně přišlo (TADY) a já si říkám koupím si jednokolku:) Od naprostého nevědomí do tohoto rozhodnutí uplynulo asi tak 20 minut, takže úplná láska na první pohled. Ono mi ale také popravdě řečeno nic moc jiného nezbývalo. Po roce stráveném v Praze bez pořádných sportovních aktivit jsem přemýšlel, co bych tu mohl pod širým nebem sám dělat. Na horské kolo tu nejsou pořádné trasy a jízda po cyklistické stezce je naprosto o ničem. Na BMX či skateboard už jsem poněkud starý, brusle jsou masovka (a už jsem si jich v mládí užil dost) a skákací boty či jiné ptákovinky obávám se rychle omrzí. Jednokolka tedy vypadala nadějně.
Abych nějak uvedl to moje jednokolkaření, tak slyšte, jak jsem se k tomuto okrajovému sportu dostal (může se to stát i vám). Koncem zimy 2010 jsem neměl nic moc na práci a tak jsem lozil po NETu. Ani nevím jak, dostal jsem se na youtube na videa s jednokolařskou tématikou. Již před lety jsem se dostal k jednomu videu (jmenovalo se tuším New World Disorder), kde jeden blázen (později jsem zjistil, že je to zcela nečekaně Kris Holm) sjíždí na jednokolce lesní svahy, jezdí po zábradlí na mostě přes řeku atd. Čuměl jsem na to jako puk, ale bohužel to můj mozek netrklo a muselo to přijít až o mnoho let později. Takže to na youtube tak sleduju a říkám si to je super (TADY). Koukám dál a povídám to bych si chtěl taky vyzkoušet (TADY). No a za dalších pár minut to konečně přišlo (TADY) a já si říkám koupím si jednokolku:) Od naprostého nevědomí do tohoto rozhodnutí uplynulo asi tak 20 minut, takže úplná láska na první pohled. Ono mi ale také popravdě řečeno nic moc jiného nezbývalo. Po roce stráveném v Praze bez pořádných sportovních aktivit jsem přemýšlel, co bych tu mohl pod širým nebem sám dělat. Na horské kolo tu nejsou pořádné trasy a jízda po cyklistické stezce je naprosto o ničem. Na BMX či skateboard už jsem poněkud starý, brusle jsou masovka (a už jsem si jich v mládí užil dost) a skákací boty či jiné ptákovinky obávám se rychle omrzí. Jednokolka tedy vypadala nadějně.
Jelikož jsem ale o problematice nevěděl zhola nic, v následujících dnech a týdnech jsem lezl všude možně a zjišťoval, jaké jsou druhy jednokolek, jízdní styly, vybavení, jaká by byla vhodná pro mě, kde koupit atd. Zhruba po měsíci (nebylo kam spěchat, teprve začínalo jaro) jsem měl vybráno. Vzhledem k mému věku mi bylo jasné, že na nějaké skákání po zábradlích s malou 20“ už je pozdě a stejně mě více lákalo spíše dálkové ježdění nejlépe po nezpevněném terénu (tedy XC neboli cross country). Také jsem věděl, že jako naprostý začátečník dám té jednokolce asi řádně do těla, tudíž jsem nechtěl nic obzvláště drahého, ale ani nějaký šmejd, který by to počáteční ježdění/neježdění nevydržel. Zvolil jsem QU-AX Cross 24“ (o které bude další článek) a nelituji.
Koncem dubna jsem jí měl doma a mohlo se jít na první trénink. Těsně před tím jsem si ještě stačil koupit helmu a chrániče holeň/koleno, takže jsem nečekal žádné komplikace a vše vypadalo růžově. První trénink takový skutečně byl – v 9h ráno jsem na ni poprvé vlez a ve 12h už jezdil desítky metrů po parkovišti. Ale postupně… První desítky minut byly skutečná tragédie, ačkoli jsem měl k dispozici hladký chodník a opěrnou zeď, nebyl jsem schopen se na ní udržet a udělat ani pár šlápnutí. To se ale poddalo a za hodinu už jsem pomalu šlapal podél zdi. Za dvě jsem se od ní začal pomalu odrážet a zvládat pár metrů na volném prostranství, no a po třech hodinách se mi podařilo na jeden zátah ujet tak 50m.
Odpoledne jsem dál zdokonaloval techniku
a párkrát se mi i podařilo naskočit bez opory a jet. Po cca 6h tréninku jsem však druhý den nemohl téměř chodit, neboť jsem měl z toho neustálého šlapání a držení rovnováhy pořádně namožené svalstvo v nohách. Jakmile jsem totiž celou vahou dosedl na sedlo, šel jsem na zem, takže jsem se vlastně nohama celou dobu nadzdvihoval a podle toho to také vypadalo. Na první den to byl ale poměrně úspěch a až na jednu opravdu pořádnou pecku do koulí, při které mi málem vypadly oči z důlků, jsem zůstal nezraněn:) Ani ty ochranné pomůcky neutrpěly šrám.
Následovaly ještě asi 3 tréninky, při kterých jsem zdokonaloval rovnováhu, naskakování na jednokolku bez držení, zvládání drobných nerovností na chodníku atd., a já se rozhodl, že je čas vyrazit do ulic. Byla krásně zatažená sobota, den před naším nakonec vítězným utkáním nad Ruskem na MS v hokeji a já vyjel vstříc osudu. Skoro dvě hodiny jsem se proplétal přilehlými sídlišti, až jsem dojel k této zatáčce.
Byla to moje teprve pátá vyjížďka, takže se nelze ničemu diviti, že když z ní proti mně vyšli dva chlapi, kteří zabrali téměř celý chodník, nastala krizová situace, kterou jsem bohužel nezvládl. Dostal jsem se na kraj chodníku, spadl/seskočil z jednokolky přímo na kraj obrubníku, svezla se mi po něm pravá noha (přitom se efektně pootočila o 90 stupňů) a já doskočil celou vahou na její vnější okraj. Na chvíli se mi z té bolesti zatmělo před očima, ale abych si zachoval pře okounějícími tvář, tak jsem dělal, jako by se nic nestalo, popadl jednokolku a odpajdal k blízké zastávce:) Čekal jsem, že jsem si nožku jenom trošku namohl a bude to dobré, tak jsem pokračoval v jízdě. Bolest bohužel neustávala, tak jsem to zabalil a zamířil domů. Při chůzi to bohužel bylo nehorší, takže mi nezbylo nic jiného, než jet opět na jednokolce, jenomže jak jsem byl ještě zelenáč, tak jsem každou chvíli padal a zase tak došlapoval na tu nohu – no prostě paráda:) Po příchodu domů už bylo chodidlo krásně nateklé,
ale to mě nijak nevzrušilo a tak jsem ho šoupnul do kýble se studenou vodou a očekával brzké uzdravení. Bohužel noha nevypadala, že by se měla dát sama do kupy a tak jsem v pondělí zašel do nemocnice, kde mi to zrentgenovali a sdělili skvělou novinu - je to zlomené (TADY je popsán a zobrazen můj úraz).
Dostal jsem tedy berle, u obvoďáka 14 dní pracovní neschopnosti (z čehož se nakonec stalo asi 9 týdnů a jelikož zrovna v té době běželo MS ve fotbale, nemohl jsem si to naplánovat lépe:) ) a jel se domů léčit.
Očekával jsem, že do dvou měsíců budu zase jezdit a nakonec se z toho vyklubala cca 5 měsíční pauza:( Ono by to asi šlo i dříve, ale ta noha i po těch 5 měsících ještě trochu bolela a pořád byla trochu nateklá (neuvěřitelné) a já nechtěl riskovat, že po několika měsících čekání (a dvou o berlích) to uspěchám, zase si s tím něco udělám a začne to nanovo.
V polovině října 2010 jsem tedy opět začal jezdit, jezdil celou zimu a jezdím dodnes:) Tím jak se neustále zlepšuji, mě to baví čím dál tím víc, takže snad mi to nějakou dobu (zbytek života?) vydrží. Zatím jezdím akorát po Praze (která je naštěstí poměrně rozlehlá a jako každé staré město i příjemně různorodá co se „terénu“ týče), ale jakmile se naskytne příležitost a čas zajezdit si někde po horách (nebo spíš po těch našich kopcích) či někde jinde mimo město, určitě ji využiju – už by na to můj um měl v pohodě stačit:)
Tož tolik asi v úvodu k tomu, jak to vlastně celé začalo a v příštích článcích se zaměřím na jednotlivé věci, se kterými jsem se za ten rok na jednokolce setkal (postřehy z jízd a nečekaně objevivší se problémy a jejich řešení; po vzrůstajících zkušenostech dokoupené příslušenství a jeho hodnocení atd.), což by se mohlo především začátečníkům hodit.
Odpoledne jsem dál zdokonaloval techniku
a párkrát se mi i podařilo naskočit bez opory a jet. Po cca 6h tréninku jsem však druhý den nemohl téměř chodit, neboť jsem měl z toho neustálého šlapání a držení rovnováhy pořádně namožené svalstvo v nohách. Jakmile jsem totiž celou vahou dosedl na sedlo, šel jsem na zem, takže jsem se vlastně nohama celou dobu nadzdvihoval a podle toho to také vypadalo. Na první den to byl ale poměrně úspěch a až na jednu opravdu pořádnou pecku do koulí, při které mi málem vypadly oči z důlků, jsem zůstal nezraněn:) Ani ty ochranné pomůcky neutrpěly šrám.
 |
| Foto z prvního dne |
Následovaly ještě asi 3 tréninky, při kterých jsem zdokonaloval rovnováhu, naskakování na jednokolku bez držení, zvládání drobných nerovností na chodníku atd., a já se rozhodl, že je čas vyrazit do ulic. Byla krásně zatažená sobota, den před naším nakonec vítězným utkáním nad Ruskem na MS v hokeji a já vyjel vstříc osudu. Skoro dvě hodiny jsem se proplétal přilehlými sídlišti, až jsem dojel k této zatáčce.
 |
| Zatáčka smrti |
Byla to moje teprve pátá vyjížďka, takže se nelze ničemu diviti, že když z ní proti mně vyšli dva chlapi, kteří zabrali téměř celý chodník, nastala krizová situace, kterou jsem bohužel nezvládl. Dostal jsem se na kraj chodníku, spadl/seskočil z jednokolky přímo na kraj obrubníku, svezla se mi po něm pravá noha (přitom se efektně pootočila o 90 stupňů) a já doskočil celou vahou na její vnější okraj. Na chvíli se mi z té bolesti zatmělo před očima, ale abych si zachoval pře okounějícími tvář, tak jsem dělal, jako by se nic nestalo, popadl jednokolku a odpajdal k blízké zastávce:) Čekal jsem, že jsem si nožku jenom trošku namohl a bude to dobré, tak jsem pokračoval v jízdě. Bolest bohužel neustávala, tak jsem to zabalil a zamířil domů. Při chůzi to bohužel bylo nehorší, takže mi nezbylo nic jiného, než jet opět na jednokolce, jenomže jak jsem byl ještě zelenáč, tak jsem každou chvíli padal a zase tak došlapoval na tu nohu – no prostě paráda:) Po příchodu domů už bylo chodidlo krásně nateklé,
 |
| Boule nad poraněným místem |
ale to mě nijak nevzrušilo a tak jsem ho šoupnul do kýble se studenou vodou a očekával brzké uzdravení. Bohužel noha nevypadala, že by se měla dát sama do kupy a tak jsem v pondělí zašel do nemocnice, kde mi to zrentgenovali a sdělili skvělou novinu - je to zlomené (TADY je popsán a zobrazen můj úraz).
Dostal jsem tedy berle, u obvoďáka 14 dní pracovní neschopnosti (z čehož se nakonec stalo asi 9 týdnů a jelikož zrovna v té době běželo MS ve fotbale, nemohl jsem si to naplánovat lépe:) ) a jel se domů léčit.
 |
| Nožka se začíná vybarvovat |
Očekával jsem, že do dvou měsíců budu zase jezdit a nakonec se z toho vyklubala cca 5 měsíční pauza:( Ono by to asi šlo i dříve, ale ta noha i po těch 5 měsících ještě trochu bolela a pořád byla trochu nateklá (neuvěřitelné) a já nechtěl riskovat, že po několika měsících čekání (a dvou o berlích) to uspěchám, zase si s tím něco udělám a začne to nanovo.
V polovině října 2010 jsem tedy opět začal jezdit, jezdil celou zimu a jezdím dodnes:) Tím jak se neustále zlepšuji, mě to baví čím dál tím víc, takže snad mi to nějakou dobu (zbytek života?) vydrží. Zatím jezdím akorát po Praze (která je naštěstí poměrně rozlehlá a jako každé staré město i příjemně různorodá co se „terénu“ týče), ale jakmile se naskytne příležitost a čas zajezdit si někde po horách (nebo spíš po těch našich kopcích) či někde jinde mimo město, určitě ji využiju – už by na to můj um měl v pohodě stačit:)
Tož tolik asi v úvodu k tomu, jak to vlastně celé začalo a v příštích článcích se zaměřím na jednotlivé věci, se kterými jsem se za ten rok na jednokolce setkal (postřehy z jízd a nečekaně objevivší se problémy a jejich řešení; po vzrůstajících zkušenostech dokoupené příslušenství a jeho hodnocení atd.), což by se mohlo především začátečníkům hodit.
Žádné komentáře:
Okomentovat